Po krásných,
slunečných a horkých dnech jakoby se slehla zem. Když se podívá z okna,
nic nenasvědčuje tomu, že před pár dny to bylo bez slunečních brýlí na bolest
hlavy a v dlouhých kalhotách na uvaření. Podzim v Burse přichází
rychle, náhle. Večer se lehce ochladí, zaprší a ráno je o patnáct stupňů míň
než den před tím. Babí léto tu není. Nebo vypadá jinak. Možná, že ty horké dny
plné slunce a chladnější večery jsou zdejší babí léto. O kolik je babí léto
mírnější než to české, o tolik je pak skok do podzimu horší. Ze dne na den
vyměníte sandále za teplé, nejlépe nepromokavé a omyvatelné boty. Pro jistotu
ještě vsadíte na vlněné ponožky. Na letní oblečení můžete ze dne na den
zapomenout. Nevadí, že včera jste si to štrádovali v kraťáskách nebo
šatičkách. Dnes vytahujete z nejvzdálenějších koutů vaší skříně bundy,
kabátky, trenčkoty – a opět nejlépe nepromokavé. Vaším nejlepším přítelem se
stane deštník, ze kterého setřete vysloveně čtyř až pěti měsíční nános prachu.
Záleží na tom, jestli naposled pršelo v květnu nebo v červnu.
Do Bursy přišlo
české počasí. A nejen to. Mám tři skvělé zážitky...
Jednou takhle
jedu dolmušem, prší, je vlezlé chladno, těším se domů. Ne do tepla, doma teplo
nemám, neteče mi ani teplá voda, natož tak doufat v topení, že? Nicméně…
Přede mnou se v dolmuši baví kluk a holka. Typické turecké otázky. O
škole, o počasí, o nějakém společném kamarádovi, o přítelkyni. A teď to přijde!
Holčina: „Jak se
má tvoje přítelkyně?“
Kluk: „Dobře“
Holčina: „A jak
dlouho jste spolu?“
Kluk: „Co je ti
po tom?“ (Moje oblíbené „sana ne“)
Holčina: „Tak to
řekni“
Předchozí dva
řádky si představte jako refrén z nějaké popové písničky. Asi tak
milionkrát se opakuje. Načež navazuje?
Holčina: „No tak
jak dlouho teda?“
Kluk: „Šest
měsíců, dvacet tři dní“ říká úplně klidně, tak jako my řekneme půl roku...
Teda pamatovat si
výročí a narozeniny dá některým jedincům mužského pohlaví zabrat. A ted nevím,
jestli je to náhoda nebo ne, ale tenhle kluk přesně pasuje mezi ostatních pár
Turků, kteří si dokáží vypálit počet měsíců a dní ve vztahu třeba i o půlnoci
nebo těch, kteří si pamatují datum výročí lépe, než jejich protějšky (např. můj
Turek).
Druhým zážitkem
pro mě bylo, když jsem potkala živoucí důkaz toho, k čemu jsem dřív byla
velmi skeptická a ťukala si na čelo. Seznámila jsem se s párem Holanďanka
– Turek, kteří se seznámili v turistickém resortu, kde Turek bez vzdělání
na pláži fotil turisty za peníze a kam Holanďanka léta a léta jezdila na
dovolenou. Jsou spolu už tři roky, před rokem a půl se vzali. A ačkoli on se
k ní chová na moje gusto až moc ochranářsky, vypadají šťastně.
Poslední zážitek
je ze včerejška. Sedím na posteli, zahloubaná do nějakého článku na netu, když
vejde turecká máma (zrovna se vrátila od sousedky) a ptá se mě, jestli jsem
před půl hodinou něco necítila. Říkám, že ne. Máma na mě udiveně hledí, že prý
bylo zemětřesení. Koukám na ni, a říkám jí, že to bylo moje první zemětřesení,
a zním podobně jako dítě, které dostane první jedničku a chlubí se doma.
Turecká máma na mě hledí jako na exota a odchází do kuchyně, mumlajíc něco o
tom, že tu českou holku nikdy nepochopí.
Žádné komentáře:
Okomentovat